Chovatelská stanice psů  - Shih tzu -    "  Z  KRAJE  MLH "

Koncem března jsme se s kluky vydali znovu na návštěvu do ZOO.

Byl krásný jarní den, s modrou oblohou a sluníčkem, které krásně hřálo. Vyjeli jsme tak, jak na podzim, k hornímu vchodu do zahrady - a ouha. Tento vchod byl uzavřen, neboť nezačala ještě hlavní sezona a tak jsem přemýšlela, zda odjet tedy domů a nebo objet zahradu a vjet s kočárkem hlavním vchodem. Nakonec jsem se, vzhledem k nádhernému počasí, rozhodla pro druhou variantu a  autobusem jsme objeli zahradu a s natěšenými kluky, kteří již poznali, kam se jede, vjeli hlavní bránou.

Po příjezdu k orangutanům jsem zjistila, že máme svým způsobem smůlu. Většina  výběhů pro zvířata se chystala na otevření nové sezony a tak se opravovalo a upravovalo co se dalo, a tím pádem velká část zvířat, včetně orangutanů, byla ve vnitřních ubykacích. Přez tyto zádrhele se mě i klukům výprava do zoo líbila. Ríček s Kubíkem, spolu s  orangutany dělali  pro pobavení návštěvníků, ve vnitřím pavilonu, psí kusy a bylo tam hodně legrace . Pak jsme si prohlédli tapíry a já jsem musela sebrat síly a vytlačit kočárek i s kluky do horní části zahrady, kde byly expozice se zvířaty jak venku, tak i v pavilonech. Moc se nám líbily venkovní výběhy se šelmami a primáty, kde se především klukům líbil tygr a tygrovi kluci asi  taky. Jen nějak nevím, jestli jako objekty a nebo živá potrava. Potom, jak jinak, se kluci pomuckali s poníky, které mají moc rádi a jsou si vzájemně nakloněni. Poníci očuchávali kluky a kluci poníky a bylo na nich vidět, že mají ze společného setkání radost. Po jakékoliv řevnivosti nebylo ani vidu ani slechu. Nakonec jsem vytlačila kočárek až k horní bráně, kudy bychom původně vešli a prohlédli si slony - i tady byla zvědavost oboustraná, lamy, žirafy a zebry, včetně ostatních chovanců a dali se zas na pomalou cestu zpátky. Opět se ukázalo, že kluci se chovali slušněji a ohleduplněji, než mnozí lidští návštěvníci zahrady, nelámali větve, nehulákali a ani po sobě nenechali žádný nepořádek. Tak jak loni, tak i letos nám zůstalo na památku několik fotografií, které přikládám.                                                                                                    Již nyní se těším na další výpravu do ZOO, kam se zas s kluky za příznivého počasí vypravíme.           

                   Tak zas někdy na shledanou...........

 3)

  Jak se nemocí nevyhýbají ani psům.  ( 5.12.2010 -  xxxx )

Jak jsem již ve výstavním okénku psala, tak naše - 13 let a tři měsíce stará - Bára, Barča, Baruška již nějaký čas zápolila s častými průjmy. Přez veškerou péči veterináře se to nelepšilo a naše Baruška před očima začala hubnout. To vše vyvrcholilo 5.12.10, kdy po návratu z výstavy jsem našla Barušku téměř zhroucenou a to co ze sebe vypouštěla se nadá pojmenovat. Když napíši hnilobný průjem, nebudu daleko od pravdy. V pondělí ráno, 6.12. jsem se opět vydala na veterinu, tentokrát smířená s tím, že Baruška už asi nebude. Po vyšetření panem doktorem, sonu a následujících krevních testech zněl verdikt - nádor(y) - okamžitá operace. Samozřejmě že jsme probrali vše pro -ano a vše pro -ne. Nakonec padlo - pro a Baruška byla operována. Při operaci byl zjištěn nádor na tenkém střevě a další zanícení (metestáze) v oblasti mízní uzliny, což bylo neoperebilní. Barunka byla na sále 3,5 hodiny, v té době dostala i transfůzi krve (prý od vlkodava)  a já zestárla o 3,5 roku. V této době jsem byla na otočku doma, říci co a jak a po návratu jsem ještě hodinu čekala, než mi jí přinesli na poopereční místnost, kde spolu s ní bojoval, též o život, stejně starý jezevčík, který bohužel tento boj týž den pozdě odpoledne prohrál. Baruška byla statečnější a vcelku dobře anestezii přestála a tak pozdě večer jsme se vrátily domů s tím, že nyní záleží jen a jen na ní. Večer, když jsme přišli domů, mě čekal šok. Kluci- Kubík i Ríček jí vítali, jako kdyby byla pryč ne den, ale týden. Co ale bylo zvláštní, že byli jemní, opatrní a citliví, jako kdyby věděli co se s Baruškou děje. Po přendání Barušky do jejího pelíšku, Kubík jí celou, od hlavy až k poslednímu drápku, očichal a pak si k ní zezadu lehl, obtočil jí svým tělíčken a položil jí svou hlavu opatrně přez její krk a hlídal jí celý večer i noc, aby se jí nic nestalo. Kamkoliv se vydala (čůrat, později i napít), šel okamžitě za ní a počkal si, až se zas vrátí na kutě a opět si k ní lehl. Ríček již od té doby k ní nesměl, Kuba mu to dal dost jasně najevo.  Co mně, chvíli po příchodu domů, překvapilo, že za krátkou dobu vylezla z pelíšku a šla se na předložku do koupelny vyčůrat, což byla úžasná věc. Byla jsem upozorněna, že po takovémto zákroku se většinou druhý den musí cévkovat a ona to zvládla sama a po vlastních nožkách. Od druhého dne jsme chodily celý týden, vždy ráno, na 4 různé injekce a její zdravotní stav byl jak na houpačce, nahoru, dolu. Ze začátku dostávala jen iontové nápoje, postupně různé speciální kašičky a později i kousky kuřete, ale abych pravdu řekla, hrozila jsem se vždy převažování. Vůbec totiž neměla chuť cokoliv jíst a já jí krmila skoro násilím. Z původní letní váhy, kdy vážila 3,70 kg a váhy ve čtvrtek 16.12., kdy už měla pouhých 2,44 kg, mi bylo do pláče. Byl z ní uzlíček kostí ve vlastní kůži zašitý. Svalovina téměř žádná. Tento den jí byly vyndány stehy - rána se krásně zahojila, bez jakýchkoliv problémů a já dostala domů další várku speciálních paštiček - 8 ks a' 45 kč, které ta můra přestala odmítat a snad jí i začaly chutnat. Dokonce si sama v sobotu začala brát po kousíčkách svalovinu, cca z poloviny stehýnka kuřete, samozřejmě bez kosti. V sobotu 18.12 už konečně při vážení bylo vidět, že pár deka přibrala. Dnes je neděle a s krmením zase, tak nějak stávkuje. Kuřete slupla jen kousek,  ale paštiku ze stříkačky si dala a tak doufám, že už s váhou to bude jen lepší.

PS:  tak jsem jí nyní, v neděli 19.12. v 18.30 hod. zvážila. Váha je :  2,66kg                                                                         I dnes, téměř po 14 dnech, zatím co já toto píši, leží spolu, bok po boku.

Dnes  21.12.  Baruška dostala po úspěšné kontrole u veta svoji první injekci chemoterapie. Držte nám palce, ať to dobře snáší, nezvrací a stále přibývá, tak jako dosud.

Bohužel, vše nakonec dopadlo jinak. Po podané injekci chemo, se po 38 hod. začala Baruška rapidně horšit. Začala zvracet, postupně se jí i vrátil průjem, který na počátku měla. Přez veškerou možnou péči kterou jsme jí poskytovali, jsme jí pomohli s panem doktorem odejít v podvečer dne 2.1.2011 . Nyní je již nahoře na obláčcích, se svou původní paničkou, mojí maminkou. Je mi to moc líto a moc nám tu chybí. Snad to brzy přebolí.

   odešla 2.1.2011        Ne vždy vše dopadne tak, jak by si člověk přál. Zatím jí kluci stále ještě hledají.   14.1.2011.

    2)            JIŽ PŘI KOUPI KOČÁRKU JSEM SE TĚŠILA, ŽE SI UDĚLÁME HNED JAK BUDE HEZKÉ POČASÍ

                                  VÝLET DO   ZOOLOGICKÉ ZAHRADY V ÚSTÍ NAD LABEM.

Toto se nám splnilo v  pátek  1. října 2010. Již ve čtvrtek jsem nachystala vše, co jsem si myslela, že bude zapotřebí a těšila se na příští den. Oběd jsem přichystala již na 11 hodinu, poté vyvenčila všechny tři včetně Barušky, kterou jsem nechala doma. Po naložení všech propriet pod kočárek a kluků do kočárku, jsme se vydali na cestu. Čekala jsem na reakce lidí, při pohledu na psy v kočárku, který před sebou tlačí starší ženská, ale celkem mě to potěšilo. Zaznamenala jsem jen dvě negativní reakce. Dá se říci, že dvě třetiny lidí nereagovaly vůbec, pár se přišlo zeptat co a jak a dokonce dvě ženy a jeden muž si ode mne vzali kontakt na to, kde se takový kočárek dá získat. Byla jsem mile překvapena touto reakcí. Čekala jsem, že to bude podstatně horší.

Kousek od domova jsme nastoupili do autobusu, v městě přestoupili na trolejbus, který nás odvezl nad zoo, kousek od vrchní brány vstupu kde jsme vystoupili a byli jsme tam! Kluci se celou cestu chovali vzorně, jak staří mazáci,  jako když to je pro ně každodenní putování. Mnoho lidí je obdivovalo, jak jsou ukáznění. U vchodu jsme zaplatila vstupné, nejen za sebe, ale i za kluky, což je za každého 20,-kč. Čekala jsem, že budu muset ukázat pet pas s očkováním a odčervením a dostanu poučení k chování psů v ZOO, ale nic takového nebylo. Překvapilo mě to. Co mě ale překvapilo ještě víc, že se oba psi chovali v areálu jak profíci a staří mazáni. Ani náznak dorážení a nebo snahy o honění, štěkání nic takového. Bylo ale vidět, že jsou jak malé děti. Vše si chtěli prohlédnout jak nejlépe to šlo a zvířátka, která byla komunikativní, byla pro ně největší atrakcí. Nadšeně se nejprve ošichávali se slony, ti o ně moc zájmu nejevili a mrzí mě, že nemám s nimi foto, bála jsem se reakce, jak slonů tak psů a raději jsem focení neriskovala. Potom jsme došli k dětské zoo s kozami a poníky. Ti jsou na ledacos zvyklí a od kluků se nechali oňuchávat a i nějakou tu ,,pusu" si nechali líbit také. Velice živě si prohlíželi různé kopytníky, gepardy, psy hřivnaté, medvídky i medvědy, velké i malé kočky. Musím ale říci, že většina zvířátek odpočívala a kluků si vůbec nevšímala. Pouze Levhart obláčkový a pár opic si je přišli prohlédnout z blízka. Co zas naoplátku nezajímalo kluky, až na pár supů, kteří mávali křídly, byli ptáci. Ti se mohli ukřičet, ale Ričimu a Kubíkovi nestáli ani za pohled. Zato když jsme přišli do dolní části ZOO byli kluci naprosto fascinováni. Nejprve lachtanem, vůbec nevěděli co si mají o něm myslet a zvláště když hupnul do vody a plaval přímo k nim. Ričín by si snad s ním i hrál, ale Kubík byl daleko rezervovanější, možná se ho i trochu bál. Zato když jsme dorazili k orangutanům, hned jsem věděla, že se odtud hned tak nedostaneme. Orangutaní klučík BUDI a Ríček s Kubou byli kamarádi na první pohled. Co ti spolu vyváděli se dá těžko popsat  ,, jen to sklo, co je od sebe dělilo, jim překáželo" . Potom jim ještě Budi ukazoval jeho matku ŇUNINKU, ale ta měla o jakýkoliv kontakt pramalý zájem, zatím co taťka ŇUŇÁK se přišel alespoň podívat. Oba kluci byli úplně pohlceni tím malým orangutaním prckem. Cesta k tuleňům už je nezajímala a bylo na nich znát, že je tento výlet značně unavil. A to ne jen fyziky, ale i psychicky. Bylo to nádherně prožité odpoledne a užili jsme si to všichni tři.

Cestu domů snad ani nevnímali. Stulili se spolu v kočárku a spali až do doby, co jsme vystupovali z autobusu. Reakce lidí byla stejná jako v poledne. Naopak, díky tomu, že oba kluci spali, si mnoho lidí ani nevšimlo, kdo že to v tom kočárku vlastně jede. Při příjezdu k domovu jsem si myslela, že se kluci ještě alespoň trochu protáhnou a udělají loužičku, ale nic takového se nekonalo, a to i přez to, že v Zoo jsem jim dávala několikrát napít z napáječky. Kubík po vyndání z kočárku okamžitě skočil do kočárku zpět a nechal se dovézt až před vchod našeho domu. Ríček sice capal podle mně, ale bez jakéhokoliv zájmu o okolí. Doma se přivítali s Bárou, která z toho, že jsme jí nechali doma, byla celou dobu smutná, napili se každý ze své misky a okamžitě usnuli. I když jsem je večer vzbudila na společné venčení s Bárou, po příchodu domů, bez zájmu o krmení, opět usnuli a spali až do rána.

Příští rok na jaře, až zas bude podobně krásné počasí, si takovéto odpoledne zopakujeme.

                 Tak jsme před vchodem a zachvíli to začne.

                                           Tak a jedeme domů, na jaře na shledanou!!!!!!! 

1)                            

       17.9.2010                                               

 Vzhledem k tomu, že se již dlouho chystám, spolu s kluky, navštívit  ZOO, též návštěvy veta jsou pro mne, se psy v tašce na rameni, namáhavé - koupila jsem klukům a potažmo i sobě kočárek.

To zas bude pohledů od kolemjdoucích, ale ať. Hlavně že my budeme v pohodě.

                 Tak a kočárek je doma. Všichni tři si ho už vyzkoušeli a mám dojem, že se jim v něm líbilo.

                                                        Uvidíme na nejbližším výletě.

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz